Veverská Bítýška / Chudčice | 2 Středně těžký terén
Stejně jako lidé žijí v rodinách i víly a víláci jsou rádi, když mají své malé neposedné děti pod dohledem. Jistá skupinka víl obývala i kopce nad vesničkou Chudčice. Rodiče se rádi drželi v ústraní, nejraději v roklinkách u potůčků. Ale to se moc nelíbilo jejich dětem. „Co tady tak asi máme dělat? Je to tady pěkná nuda!“ to byly jejich nejčastější povzdechy.
Sotva si rodiče po obědě kapánek schrupli pod stínem nedalekého dubu, už je nikdo neviděl. „Prcháme! Fofr, než se probudí!“ šeptali si mezi s sebou a už jich nebylo.
Nejoblíbenější zábavou se staly závody do kopce kolem křížové cesty. Bylo vidět široko daleko a dali se pozorovat i lidé, kteří tudy stoupali nahoru k poutnímu místu. Vílák Arnošt byl asi největší zvědavec. Protože byl ve všech závodech nejpomalejší, tak trochu lumpačil a podváděl. Tu nastražil na své sourozence větev, tu uvolnil kámen v cestě, jen aby jim znesnadnil běh a měl šanci na úspěch. Jindy se schoval za kapličku a přidal se k závodu až ke konci, kdy se pak svěží všem chvástal, jaký je dobrý sprintér.
Jednou, když zase kul pikle na své bratry, nevšiml si, že se blíží skupina poutníků. „Nesmí mě přece nikdo vidět,“ pomyslel si. „Co když se to rozkřikne a má rodina zde už nebude mít klid. To by byl pěkný malér!“
Všeho nechal a utíkal se co nejrychleji ukrýt. Ale … kdo jinému jámu kopá…., znáte to. Tu mu překážela větev přes cestu, tu uvolněný kámen. Místo běhu se válel z kopce, zakopával, dělal kotrmelce. A stalo se, co se stát nikdy nesmí. Při jednom pádu mu lampička vyletěla z ruky, roztříštila se na kusy a světýlko zhaslo. Z Arnošta se stal bludníček, který teď sám bloudí po kopcích a hledá své světýlko, aby se mohl vrátit domů.
Když u jedenáctého zastavení chvíli postojíte a váš zrak upřete k tomu dvanáctému, pak vpravo nad roklinkou v mechu možná zahlédnete malý, sotva patrný záblesk ztraceného světýlka.