Vranov | 1 Lehký terén 

V dobách, kdy ještě na Vranově pobýval rod Lichtenštejnů, v zahradách kláštera na poklidný chod života dohlížela početná vílí rodina. Měli spoustu dětí – 5 víláků a 1 vílí holčičku Pomněnku.

Byla to víla jako obrázek, krásné modré oči, vlnité rozpustilé vlásky, a když tančila, rozkvétaly kolem všechny květiny. Jenže víly mají na starosti spoustu jiných důležitých věcí než je tanec.

Každé ráno tatínek rozděloval úkoly. Někdo musel pokropit trávu ranní rosou, aby dostala vláhu, jiný natřít květiny novou zářivou barvou, dát tu správnou vůni vínu ve vinném sklípku, projít zpěvolamy s ptáčky, aby jim to lépe zpívalo a rozbublat všechny potůčky, které v noci spaly a své hladiny úplně zklidnily.

I Pomněnka plna očekávání stála vedle svých brášků a těšila se na svůj důležitý denní úkol. Tatínek zadal práci všem vílákům, pak se podíval na Pomněnku, pousmál se a povzdychl si. Den ode dne se ten povzdech prohluboval.

Pomněnka každé ráno sice dostávala své úkoly, jenže to nikdy nedopadlo dobře. Tu si nevzala konvičku s rosou nebo o ni zakopla a rozlila ji dřív, než se dotkla trávy. Jindy zapomněla vinnou vůni ve vílím sklepě, tak ho honem provoněla alespoň vůní kyselých okurků a smradlavých sýrů. Tu popletla barvy květin tak, že fialky zářily žlutě jako pampelišky a kopretiny si marně zvykaly na svůj růžový převlek.  A když dostala na starosti rozezpívání ptáčků, netušila, kde položila noty a hledala je až do večera a ptačí zpěv se ten den opravdu nedal poslouchat.

A tak se stalo, že jednoho rána se tatínek na Pomněnku nepousmál, ani si nepovzdychl. Zamračil se, zamyslel se a poslal vílu na louku, kde se pásly ovečky. Při tanci snad žádnou škodu neudělá a ještě pohlídá ovečky.

Pomněnka se rozběhla po trávě plné kytiček a pustila se do vílího tance. Tančila a tančila a vůbec si nevšimla, že nezavřela vrátka a všechny ovečky se jí rozutekly.

„Páni, to je nadělení“, pomyslela si. Rozběhla se po okolních lesích a loukách hledat ovečky. „Jedna, druhá, pátá, desátá, třicátá. Mám všechny“, oddychla si. Když konečně zavírala vrátka, uvědomila si, že už se úplně setmělo a ona nemá lucerničku. Zůstala někde v lesích. Pomněnka se znovu rozběhla po lesích, po loukách, ale své světýlko nenašla. Hledala i další den, hledala celý týden a hledá ji dodnes.

A vílí tatínek svou Pomněnku marně vyhlíží z okýnka a vzdychá. Tak rád by ji zase dal nějaký vílí úkol.

Třeba se mu jednou vrátí.

Když Pomněnka zrovna nehledá svou lucerničku, nejraději odpočívá podél ohradníku s ovečkami opřená o strom s výhledem na kostel.