Komín / Holedná | 1 Lehký terén 

Být vílou není vůbec jednoduché. Každá víla má totiž plno povinností, obzvlášť, pokud je to víla ochránkyně. Ochránkyně si najde někoho s dobrým srdcem, komu celý život pomáhá a dává na něj pozor. 
Takovou svou vílu měl kdysi dávno i Vítězslav Nezval, básník, který rád navštěvoval Komín. Chodil na procházku kolem řeky Svratky, objevoval různá zákoutí a odpočíval. Mnohokrát se na procházku vydal i s Jiřím Mahenem, který měl tuto část Brna také v oblibě. 

Jednoho krásného jarního dne se Jiří s Vítězslavem náhodou potkali u Svratky. Oba zde hledali inspiraci pro své básničky a povídky. Moc se jim líbila příroda a lesy za řekou, květiny, které nádherně voněly, a klid, který tu vždy byl. Když jim docházely nápady, často vyrazili právě do Komína k řece. Měli radost, že se oba vidí, a hned se dali do řeči. Povídali si, jak se
jim daří a na jakých básních právě pracují. Nevšimli si ale, jak rychle běží čas a že se začalo pomalu stmívat. 

Kolem Svratky vedla jenom úzká vyšlapaná cestička, která najednou jako by zmizela. Už byla úplná tma a nebylo vidět ani na krok. Poetka věděla, že je zle. Měla strach, že se muži nezvládnou ve tmě vrátit domů, obávala se, že zakopnou, spadnou do vody a utopí se. Protože to byla víla ochranářka, věděla si rady. 

Před Jiřím a Vítězslavem se najednou zjevila malá Poetčina lucernička. Věděla, že je jejím úkolem Vítězslava chránit, proto jim obětovala svou vílí lampičku. Ani jeden z nich nevěděl, odkud se světýlko najednou zjevilo, neváhali ale, lucerničku popadli a vydali se rychle domů. Když se přiblížili ke komínským obydlím, lucerničku už nepotřebovali, na cestu
už jim totiž svítily lampy. Odložili ji do trávy a pokračovali bez ní. 

Sama Poetka bez světýlka už ale cestu domů nenašla. Do teď bloudí v Komíně kolem řeky a čeká, až jí lucerničku někdo vrátí. Snad to budeš ty.