V malebném údolí říčky Bobrůvky leží Skryje, vesnička, kde lišky dávají dobrou noc.

Tam se kdysi dávno konávaly svátky jara. Přípravy trvaly i několik dní, uklízelo se, pekly se buchty a koláče. Od mlýna chodil slavnostní průvod a končil u středověkého hrádku. Večer se zapalovaly ohně. Bývala to krásná podívaná. Přicházeli sem lidé z širokého okolí.

Slavnost lákala i víly. Scházely se na kopci u hrádku, odkud byl krásný výhled. A tak tomu bylo i tentokrát. Víly seděly na skále, povídaly si, smály se a vyhlížely nejen průvod, ale i víláky. Byly zvědavé i nervózní z toho, zda se objeví ti, kteří se jim líbili. 

Blížila se hlučná skupinka víláků. Jeden z nich – Benešníček, jak uviděl víly, začal na sebe upozorňovat. Dělal různé vylomeniny, poskakoval, houpal se na větvích, chechtal se. Prostě a jednoduše před vílami machroval. Při jednom výskoku ale nedával pozor, uklouzla mu noha a začal padat ze skály dolů. V poslední chvíli se zachytil kořene stromu. Víláci museli utíkat pro lano, přivázali ho ke stromu a slezli kamarádovi na pomoc.

Vytáhli ho nahoru na skálu a položili do trávy. Byl celý poškrábaný a potlučený, ale naštěstí neměl nic zlomené. Víly přinesly ze studánky čistou vodu a umývaly a ošetřovaly Benešníčkovi rány. Přikládaly mu na ně bylinky, aby se dobře zahojily. Co se ale do kupy dát nedalo, byla Benešníčkova lucernička. Ta byla na cimprcampr. A tím pádem Benešníček domachroval. Je z něj bludník a čeká, jestli mu někdo nepřinese lampičku. Věřte, že tentokrát se o ni bude jinak starat!