Bílovice nad Svitavou  |   Lehký terén 

Kapusta nebýval ani v dětství žádný veselý vílák. A to se nezměnilo, ani když dosáhl již vysokého vílího věku a musel chodit o holi. Většina jeho kamarádů se odstěhovala na teplý jih k moři, aby si nahřáli staré vílí kosti. On zůstal doma. Měl rád svou jeskyni, svoji oblíbenou turistiku po okolí a nechtělo se mu to měnit. Bohužel, nikdy nepoznal žádnou paní Kapustovou. Byl ve vílím důchodu a nudil se. Když prošel všechny turistické i neturistické trasy v okolí Bílovic, začal si uvědomovat svou samotu. Sedával na pařezu a naříkal. 

Naříkal celý den a další den znovu, až to začalo být všem zvířátkům v okolí líto. Svolala poradu. Rokovala spolu celou noc a druhý den ráno moudrého jelena Ferdinanda napadl skvělý nápad. Byl to nápad tak skvělý, že s ním všechna zvířátka souhlasila a hned po obědě se vydala za Kapustou, aby se ho zeptala:  “Dobrý den, nezahrál byste si s námi pexeso?” Protože se vílák opět velmi nudil, souhlasil.

Byla to hra dlouhá a napínavá, ale nakonec Kapusta vyhrál. Všechna zvířátka to sledovala a byla nadšená z karbaníkova vítězství i z jeho radosti. Hned druhý den ho vyzval na hru králík Míla. Karbaník ho ovšem taky porazil. A tak postupně porazil v pexesu všechna zvířátka a chtěl hrát pořád dál. Myslel si, že je neporazitelný.

Jedno pozdní letní odpoledne, zrovna když míchal kartičky a vyhlížel soupeře, začala bouřka, jakou dlouho nepamatoval. V tu chvíli mu do jeskyně vběhli dva tuláci. Byli zarostlí, špinaví a vůbec to byli podivní chlapi. Potřebovali se schovat před deštěm. Kapusta se nejdřív ostýchal, ale když bylo jasné, že nikdo jiný v takovém lijáku na pexeso nepřijde, oslovil je. Jejich odpověď ho překvapila: “Pexeso? To je pro děcka,” řekl jeden z nich. “Radši si zahrajem mariáš.” Kapusta se zamyslel. “Když mne nikdo neporazí v pexesu, jak by mne mohl někdo porazit v kartách?” A tak si plácli. 

Hráli a hráli. Kapusta ovšem prohrával, protože tuláci byli jinačí karbaníci než on. A co horšího? Dokonce se s nimi sázel. Nejdřív dal do hry sedm zlaťáčků, které posbíral na svých toulkách. Pak boty. Pak svoje pexeso. Pak hrnek na kafe. Prohrál úplně všecko, ale chtěl hrát dál. Taková pošetilost!

Nakonec dal do hry svoji lampičku. A prohrál i ji! Zvířátka kroutila hlavou: “Copak neví, že vílák bez lampičky není žádný vílák?” Jenže Karbaník kapusta myslel jen na karty, na to, že už nemůže prohrát, a tak přišel o všecko. Stal se z něj bludníček. Toulá se kolem svojí jeskyně a čeká, jestli by nějakou lampu nad někým nevyhrál.