Bílovice, Obřany, Těsnohlídkovo údolí |  2 (delší výlet)

Modřinec byl vílák jako každý jiný. Především tedy zvídavý. Skoro se chce říct, že spíš zvědavý než zvídavý. Vílích knížek není moc, a pokud už, je to samé kouzlo, instruktážní manuál k tančení, příručka péče o lampičku a tak dále. “Nůůůůůda!” řekl by Modřinec. 
Toho nejvíc zajímaly knihy přírodozpytné, historické a zeměpisné. Jenže jak se k nim asi vílí kluk dostane…? Něco zapomenou na pařezu školáci, kteří jsou za školou, občas někdo něco vyhodí do příkopu za vesnicí. Něco vílák vyměnil s tuláky za řízek. Ale bylo toho žalostně málo. 

Není tedy divu, že velmi rád poletoval kolem výletníků v jeho údolí. Nejradši měl, když byli v neděli po obědě na procházce pan redaktor Těsnohlídek, pan malíř Koudelka a pan státní úředník Tesař. O čem ti mezi sebou rozprávěli! O politice, o ekonomii, o dění ve městě. O nových knihách a především o dalekých krajích! O ledových pláních daleko na severu, o Arábii a jejich vůních. O mořích a oceánech. A jednou dokonce o Dálném Východu a tamním zvyku pěstování bonsají. 

“To jsou, pánové,” začal pan redaktor a nacpal si dýmku, “takové docela maličké stromky, které ovšem vypadají jako staré stromy. Místní obyvatelé tohoto zvláštního jevu dosahují tím, že pečlivě zkracují, pánové, takovými malinkými nůžtičkami, semenáčky stromů a nedovolí jim vůbec povyrůsti.”

No to bylo něco pro Modřince. Ještě ten večer vyměnil věnec špekáčků za staré nůžky s jedním tulákem a pustil se do zastřihávání modřínů v lese za svou chaloupkou. No, navštivte to místo, uvidíte, jak se mu to podařilo. Stříhal celou noc. Lampičku měl zavěšenou na stromcích, aby na práci dobře viděl. Stříhal a stříhal a křacht. Tohle nebyla větévka, to byla jeho lampička. 
To je tak, když se pracuje dlouho do noci. Člověk (natožpak vílák) na to nevidí, snadno udělá chybu. A je to v čudu. Stejně jako byl najednou v čudu Modřinec. Stal se z něj bludníček. Smutně se toulá kolem svých bonsají a čeká na záchranu.