Soběšice, Bílovice, Babice | 1 Lehký terén 

To bylo tak. Róza každý večer zvesela tančívala se svými sestřičkami vílami kolem Útěchovského potoka. Okolo potůčku si každou středu svou noční cestu zkracovali hrnčíři a dráteníci putující z bílovického trhu domů do Útěchova. Týden co týden pozorovali při svém putování vílí světýlka vlnící se v tmavém lesním porostu. Všechny víly se soustředily na předvedení toho nejkrásnějšího tanečku, až na Rózu. Tancovat uměla taky krásně, ale všemi svými očkami pokukovala po řemeslnících. Jakou má dnes Honza pěknou košili! A co to Tonda nese v nůši? Kdepak dneska asi zůstal Vilém?

Jakmile se hrnčíři a dráteníci vzdálili z Gangloffovy cesty kolem potoka, letěla Róza nahoru na kopec nad Černý žleb. Tam si každou středu vylezla na ten nejvyšší strom v okolí a zvědavě koukala až do Útěchova, co je nového v řemeslnických chalupách. Jednou, když se nakláněla na tenkou suchou větvičku, aby dohlédla až do Jardova stavení, ozvalo se: „Křup!“ A pak ještě: „Bum, bum a křáp, křáp!“ Róza si při pádu pořádně natloukla. To by se ale zahojilo. Jenže, malér byl na světě! Lucernička jí spadla až dolů do žlebu a roztříštila se na sto malinkých střípků.

Když přijde víla o světýlko, je to pěkná šlamastika! Bez lucerničky se nemůže vrátit k ostatním vílím sestřičkám a stává se z ní bludička. A tak zvědavá Róza pořád sedí na stromě a kouká, jestli půjde třeba okolo někdo, kdo by jí pomohl zase lucerničku rozsvítit.