Údolí Bobravy  |  Lehký terén | přístupné na kole

Fanyn byl vílek. To je víla, ale kluk. Svítil nad mostkem u mlýna a tančil nad hladinou říčky, s ostatníma klukama z party. Když se sedláci zdrželi ve mlýně do večera, vždycky se pak na mostě zastavili a na ten tanec se dívali. Mysleli si, že jsou to světlušky. Ale to vílkům nevadilo. Byli rádi, že mají diváky, a tančili ze všech sil. 

Fanyn byl trošičku namyšlený. Myslel si, že je v tanci nejlepší ze všech. Jednou, to na mostě zase stáli sedláci z Ořechova, udělal něco, co se na vílka moc nesluší. Opustil kruh ostatních a přiletěl tančit až k mostu. “Podívejte!” ukázal na něj čeledín Ondřej: “tahle světluška přiletěla až za námi!” To Fanyna rozčílilo. “Já přece nejsem žádná světluška!” vykřiknul, jako by to lidé mohli slyšet. Jasně že nemohou. Víly a vílci mají tak tenké hlásky! Rozletěl se proti Ondřejovi, aby se mu ukázal ve vší kráse. Jenže Ondřej se proti světýlku ohnal a křáp! Fanynova lucernička zahučela do Bobravy. 

Bez světýlka k ostatním nemohl. Stal se z něj bludníček, který od té doby sedává na kraji mostu a smutně kouká na tanec svých kamarádů. Mlýn dávno vyhořel, žádní sedláci už tudy nejezdí. I most se drolí. Jenom Fanyn tady pořád sedí. Chudák malá.