Juliánov – Bílá hora |  Lehký terén (do kopce) 

Alfréd Ťuhýk se od ostatních víláků lišil, jak jen to šlo. Mezitím co ostatní kamarádi pobíhali po lese, dováděli a svítili pocestným svou lampičkou, on zběsile pobíhal po přírodě, kterou do detailů zkoumal. Tu ho zaujal brouk chrobák, jinde zase moře tulipánů. Došlo to dokonce tak daleko, že více než svou lampičku používal přibližovací lupu s velice tlustým sklem.

Tak to chodilo každý den, až jednou narazil Alfréd na brouky tak krásné, až oči přecházely. Třpytili se ve světle měsíce jako drahokamy, leskli se jako kapky rosy, které se na mýtině objevovaly. A z toho svitu Alfrédovi svitla i krásná představa, že se z něj snad konečně stane objevitel nových brouků! Všichni ho budou obdivovat. Vidina slávy však často nezračí nic než veliké neštěstí. A nejinak tomu bylo i v tomto případě. Jednoho dne hmyzáci zářili natolik, že si zaujatý Alfréd přstal hlídat batůžek se svou nejcennější věcí – vílí lampičkou. Byl tak zaujatý svou cestou za slávou, že na všechno kolem zapomněl. Vůbec nevšiml, že mu batůžek se svačinou i lampičkou odnesla banda mlsných mravenců. Nu, a od té doby zvědavý a slávychtivý Alfréd bloudí po okolí. Přírodu má stále rád, ale už dobře ví, že bez lampičky to nikdy nebude jako dřív. A že na světě jsou i věci důležitější než sláva, která ve tmě nakonec nemá větší cenu, než ta poslední mandelinka.