Kdysi dávno, když se v lomu Růženín ještě těžil vápenec a lidi si přírody tolik nevážili, dohlížela Růža Rákoska na dělníky, kteří tam pracovali. Večer co večer i ráno před svítáním svítila svoji lampičkou pracantům na cestu domů. Záleželo jí na tom, aby se v lomu nikdo nezranil a všichni se spořádaně vrátili do svých chaloupek. Už tehdy ale taky koukala na všechny drobné rostlinky, broučky a další zvířátka a chránila je před těžkými pracovními botami dělníků. 

 

Jakmile se v lomu přestalo těžit, silný pramen, který dělníci svou prací odkryli, vytvořil několik krásných jezírek. Díky vodě v lomu přibývalo vzácných rostlin a živočichů a Růža se pomalu ani nezastavila. Místo minérů se do lomu začali hrnout turisti a Růža se nestačila divit, jak se někteří z nich chovají. Ještě s láskou vzpomínala na dělníky a jejich mohutné křusky.

 

Přesto v lomu zůstala a ještě s větší péčí dohlížela na stepní rostlinky a bahenní živočichy. Naváděla turisty, aby se pohybovali jen po vyznačených cestičkách a dopřáli přírodě trochu klidu. Sem tam i rákosku musela vytáhnout. Ale to bylo výjimečně, když Tonda Vaňků zase šlapal, kam neměl.

 

Jednou načapala Růža několik naprosto nezdárných lidí. Nejenom že se vůbec nedrželi vyznačené trasy a nechodili po dřevěných lávkách v rákosí. Dokonce se svlékli a šli do jezírka plavat! Pošlapali Pryšec mnohobarvý i Zeměžluč spanilou. “Tohle není žádný bazén, ani biotop na koupání, prosím!” zlobila se Růža. A za chvilku už z rákosí párkrát švihla svou rákoskou. Vyděšení turisté vzali nohy na ramena a utíkali z jezírka a pak i z lomu. “Oni mi snad ještě cestou pryč pošlapou vzácný palouček s pelyňkem!” všimla si víla a chtěla prchající nezdárníky usměrnit. Jenže v běhu na mokré lávce zaškobrtla nohou. Růža se natáhla a dobrých deset metrů se sklouzla po břiše. Ještě dál doklouzala její lampička. “Zastav. Zastav. Zastav.” zkoušela to ještě Róza vleže zachránit na dálku. Ale lucerna dojela až na ostrý záhyb cestičky v rákosí a žluňk, už byla pod vodou. Tak přišla víla Růža o svou lampičku. A jak víte, víla bez lampičky, to je jako hrnec bez pokličky. Od té doby posedává v lomu a čeká, jestli jí třeba nevynesou z bahna užovky.