Heroltice |  Středně těžký terén (vysoký svah)

Kdysi dávno, když v řece Svratce ještě plavaly zlaté rybky a místní doly byly plné zlata, víla Augustýna měla na starosti jejich poklady. Dohlížela, aby se k nim nedostali loupežníci z místních roklin. Jenže Augustýně se moc tato práce nezamlouvala. Raději se povalovala na nejbližším kopci, vyhřívala se na sluníčku a nějaký poklad jí byl šumák. Tu a tam si zdřímla, jindy dřímla, že lidé z Heroltic neřekli kopci jinak než Dřímavá.

Kdyby tak tušila, že nedaleká tlupa loupeživých lotrů z rokliny u Holasic chystá výpravu za zlatem! Jenže netušila. A tak jedno pozdní odpoledne, kdy Augustýna měla zrovna plno práce s opalováním, se loupežníci vydali za svým snem. Ozbrojeni střelným prachem a krumpáči, šli odhodlaně přímo ke štolám. Snažili se být nenápadní, ale ani to nebylo potřeba. Augustýna se zrovna otočila na opačnou stranu, aby její opálení od sluníčka bylo souměrné. Loupežníci uložili střelný prach kolem štol a… jedna, dvě, tři, PAL!

Konečně Augustýně došlo, že se něco děje. Vzala lampičku a utíkala nejkratší cestou přímo ke štolám. Už bylo pozdě. Ze štol se valil prach, vzduchem létalo kamení. A to nebylo všechno. Loupežníci neodhadli míru nálože, raději střelného prachu přidali a tím způsobili takový výbuch, že se potoky tekoucí údolím a vlévající se do Svratky propadly pod zem a zmizely. A s nimi i zlato a lampička víly Augustýny.

Loupežníci šli zpět s nepořízenou a Augustýna dodnes hledá svou lampičku. Když si potřebuje odpočinout, vyleze na svůj oblíbený kopec, kterému se už dávno neříká Dřímavá, ale Dřínová. A když se budete dívat do krajiny, možná se zpoza vás bude dívat s vámi. Stydí se, protože bez lampičky už není víla, ale bludička.