Pacherův kříž (Mokrá) |  3/3 (náročný terén) 

Jestli byl někdy fakt dobrý vílák, byl to Ernst. Jeho vílí rodina bydlela v lesích nad Mokrou celá staletí a měla na starosti mladé stromky. Sbíral semena stromů, dával pozor na semenáčky, ty pak sadil po mýtinách a polomech. “Jak se ten les krásně zelená. A sám od sebe” říkávali nemoudří lidé. Neměli ani tucha o vílákovi Ernstovi a jeho tvrdé dřině. 

Taky vílám někdy “rupne v hlavě” a zdivočí. Jsou z nich pak divoženky, hejkalové a podobná zlá stvoření. A právě tahle zlá věc se stala v Ernstově lese. Pár víláků (byli to jeho bratranci) tam zhejkalovatělo, začali škodit lidem, dělali jim naschvály, vodili je do mokřadů, schválně zhasínali světla na nebezpečných skalách. Nakonec udělali moc zlou věc – ztratily se kvůli nim děti ze vsi, celou noc byly vystrašené venku, prochladly a stonaly pak snad tři týdny. 

“To se musí řešit” řekly víly v tom kraji. Našly všechny hejkaly v tom lese, sbalily jim kufry a z lesa je vyhnaly. “Ještě je tam Ernst” připomněl kdosi. “To je taky jejich bratranec. Má stejné rezaté vlasy, to bude beztak stejný výlupek.”

“Náš Ernst?” oponoval jiný vílek: “ten by mouše neublížil. Přece ho nevyženeme kvůli tomu, že je to zrzek. Vždyť nic neudělal!” Chvíli se všichni dohadovali, ale nakonec převážil názor, že by měl Ernst také odejít. “Bert, Kernst, Ernst – všichni jsou jeden jak druhý, dyť to slyšíte už podle jmen. Jsou to cizáci” pronesl vílek Vlastislav. Co na tom, že Ernst a jeho rodina žili pod skálou už pár století. Musel si sbalit kufry a odejít nejmíň 130 mil od své skály.

“Ponožky, klobouk, pas, semínka…” kontroloval si, zda má všecko sbaleno. “Takhle rychle všechno nacpat do kufrů. Určitě tady něco zapomenu.” Ale rozhněvané víly už ho nechtěly v lese trpět ani hodinu. Pokřikovaly na něj, ať si pohne, ať už zmizí, že hejkaly v lese nechtějí. “Copak já jsem nějaký hejkal? Copak mne neznáte? Jsem lesník a obyčejný vílák.” Nebylo to nic platno. Ernst musel odejít a to, co doma zapomenul, to bylo opravdu cenné. Byla to jeho lampička. Vílám a vílákům jako by nestačilo, že jej vyhodili z lesa. Lampičku shodili ze skály a ještě se tomu smáli jako blázni. “Tak mu patří” pronesl Vlastislav a šel si domů usmažit bramborák.

Z Ernsta se stal bludníček. Potuluje se po cizím kraji a čeká na své světýlko.