Jednou, a bylo tomu už dávno, se na Šmelcovně začala těžit železná ruda a měla se dovážel až k Javůrku, aby se pak mohla poslat dál. Jelikož terén nebyl rovný a vedl přes les, museli lidé vytvořit cestu. A v jednom místě bylo potřeba postavit kamenný most.

 

Bohužel v tomto místě měl vílák Kubin svůj pařez, který byl sídlem jeho rodu již po několik generací. Byl to krásný dubový pařez, jedna část se trčela nad srázem do rokle.  Proto, když se dozvěděl o plánované cestě, snažil se tomu zabránit. Nechtěl přece přijít o svůj domov.

 

 Snažil se cestařům změnit vyznačený směr cesty, snažil se odvalit kameny, které byly připraveny k vybudování mostu. Avšak takový vílák nemá dost síly a nepodařilo se mu to. Pařez byl vytržen ze země a most byl postaven. Z Kubina se stal bezdomovec.

 

 Kubin už nebyl mladík a tak se netoužil vydat jinam a vybudovat si nový domov. Celé dny se potloukal kolem mostku, protože to byl přece jeho pozemek, a dělal procházejícím lidem schválnosti a zlomyslnosti. Tu po nich hodil kamínek, tu malou šišku, a když bylo šero, snažil se pocestné vystrašit zběsilým poletováním se svou lucerničkou. Nic však nepomáhalo a z Kubina se stal ještě větší mrzout. 

 

 Jednou dostal Kubin nápad, že na pocestné zkusí bafnout, ti se polekají a přestanou tudy chodit. 

 

 Pomalu se blížil večer a Kubin čekal na kamenné zídce mostu na lidi. Když se blížil povoz tažený koňmi, přikrčil se za zídku. Ve chvílí, kdy se povoz dostal na most, vylétl a bafl. Ale takový vílák je malinký, lidé ho nezpozorovali. Ale koně, ti ho viděli. A lekli se ho. Grošák, který mu byl nejblíže, zařehtal a vzepjal se na zadních. Jak vykopl předníma nohama, kopytem zavadil o lucerničku, kterou Kubin nechal ležet na kamenné zídce, a ta spadla z mostu dolů a rozbila se. Kubin už nebyl jen bezdomovcem, ale i bludníkem.  

 

 A tak tam Kubin přebývá dál, odmítá se vzdálit ze svého pozemku. Ale je už moc strarý a tak mrzutý, že už ho ani nebaví dělat pocestným naschvály.