Hrad Veveří | 2 Středně těžký terén 

K hradu Veveří od nepaměti patřila prádelna. V časech největší hradní slávy tam pracovala kovářova dcera Anežka. Byla líná a hubatá. Neustále si stěžovala, že tohle není práce pro ni, že ji čeká lepší život. Taky to tak vypadalo. Prádlo, které prošlo její valchou, čistotou nezářilo. Pradleny se rozhodly, že bude lepší, když Anežka bude prádlo na hrad jen donášet a prát nechá ostatní, aby kvůli ní nepřišly o práci. 

A tak se i stalo. Anežka nosila prádlo na hrad každý den. Svratka tehdy byla divoká řeka tekoucí mezi ostrými skalami. Cesta kolem ní byla nebezpečná, zvlášť když se Anežka vracela z hradu až s večerem. Naštěstí jí na cestu někdy svítila víla Dora. Anežka jí vyprávěla o tom, jaké to je na hradě. O bohatství, špercích i o krásných šatech. A Doře se její vyprávění tuze líbilo! Záviděla pánům jejich život. Proč by ona nemohla takhle žít a bavit se? Nakonec se s Anežkou domluvila, že ráno dojde k pradlenám sama. 

Nazítří, sotva vyšlo slunce, byla už Dora v prádelně. Hrozně ji rozčilovalo, že pradleny ještě nejsou s prádlem hotovy. Sama začala prádlo prát, aby už se mohla vydat na hrad. Konečně bylo hotovo. Dora si naložila koš a šup! Už byla na hradě. Tam bylo bohatství! A do brány zrovna přijeli rytíři. Dora viděla, jak snáší truhlu se zlaťáky někam do sklepů pod hradem. Nechala prádlo prádlem a pospíchala za nimi. 

Ve sklepení bylo chladno a strašlivá tma. “Kdepak mám svou lampičku?” polekala se Dora. “Musela jsem ji nechat v prádelně.” V tu ránu se měla otočit a pádit zpátky. Víla bez lampičky dlouho nevydrží. Jenže touhla po zlatě a bohatství ji úplně přemohla. Poslepu bloudila podzemím tak dlouho, než v ní nezbylo nic vílího. Stala se bludičkou. Dodnes se toulá podzemím a marně hledá svůj poklad. Čas od času vyleze na skalky nad hradem. Sedne si na strom, kouká na hrad a doufá, že opět přijedou rytíři, kteří by jí poradili.