Tišnov / Klucanina | 1 Lehký terén (ale do kopce) 

Možná mi nebudete věřit, ale i víly mají své školy. Nejdříve se učí poskakovat po louce při zvonění rozkvetlých zvonků a zkouší první vzdušné piruety. Jakmile jsou starší, přejdou na výuku o vzácných květinách a nerostech. Nakonec se věnují sestavováním kouzel a jejich blahodárných účinků. A to je ta chvíle, kdy víly i víláci odcházejí z luk a lesů do školních lavic.

Malá osada Tišnov, která vznikla již před osmi sty lety pod horou Květnice, je toho jasným důkazem. V hoře jsou dodnes vstupy do tajemných jeskyní plných krásné krápníkové výzdoby a vzácných kamenů. Právě tady byla jedna z největších vílích škol v celé zemi. Již při svítání se vstup do jeskyně hemžil nedočkavými studenty. A když první paprsky dopadly na vstupní portál, dveře se rozletěly, studenti se nahrnuli dovnitř a nastal klid. No klid! To si všichni přáli, aby nastal.

Třídu vílích lektvarů v té době navštěvovala dvojčata Loty a Lota. Byla to pěkná kvítka. Od samého rána připravovaly jedno překvapení za druhým. Tu přehodily svačiny studentům ve třídě, tu vpustily do školy roj včel, jindy pomíchaly kouzelné lektvary, které následně vybuchly a způsobily malé zemětřesení. Ve škole panoval chaos, panika a křik. „Tady se nedá učit!“ vyběhla na chodbu jistá víla Řachajda, která měla ráda klid, dochvilnost a vždy připravené studenty. „To se nedá vydržet,“ ječela tak, jak nikdo žádnou vílu nikdy ječet neslyšel. A to nebylo všechno, poprvé v dějinách školy nějaká víla uložila studentům trest. Přikázala Lotě i Loty, aby po škole vynášely z jeskyně kameny a přenášely je na samotný vrchol kopce Klucanina a rozšiřováním jeskyně tak byly aspoň trochu prospěšné.

Když všechny vílí děti opustily odpoledne školu, musely se pustit do práce. Kámen po kameni odnášely na sousední kopec. Kamenů neubývalo, ale sil bylo stále méně. Se západem slunce byly tak vysílené, že jim občas nějaký kámen vypadl cestou. Protože jejich cesta byla stále stejná i kameny padaly na podobné místo. S nocí se přihnaly mraky a spustila se bouřka, jakou už dlouho nikdo nepamatoval. Blesky protínaly nebe, špičkou se bořily přímo do kopců kolem Tišnova. Liják nenechal nikde nit suchou. Obě víly se snažily schovat, ale marně. Křidýlka se jim rozmáčela a jejich ohýnek ve světýlku uhasil vítr. A tak se z nich staly bludičky.

Vítr byl tak silný, až to vypadalo, že odnese i je. Na poslední chvíli se ukryly za popadané kameny. V tu chvíli se stalo něco podivného – kameny narostly do obřích rozměrů a vílám, vlastně už bludičkám, zachránily život.  Až se vítr utišil a přestalo pršet, všimly si, že kameny vytvořily zvláštní kamenný magický kruh. Bludičkám se tu líbilo, cítily se zde bezpečně a toto místo už neopustily.

Kolem cesty v blízkosti kruhu stojí dva kamenní strážci. U vzdálenějšího z nich se nachází roklinka a v ní bludičky chrání strom, který již přestal stromem být.